intenzity takových prožitků a s tím vším spojeném a potřebném prožitku

náležení někam a k někomu. Pro někoho je dostačující poměrně malý pro–

stor bytu a několik dobrých přátel ­ a to můžeme mít prakticky téměř kde–

koliv na světě ­, jiný člověk potřebuje být v bezprostředním kontaktu s šir–

ší rodinou, rodným jazykem, rodným městem, vlastí apod. A ještě jinak,

někdo si nosí a průběžně dotváří domov v sobě, jiný potřebuje zcela hma–

tatelné vnější atributy. Ani jedna podoba není v zásadě lepší či správnější.

Pochopitelně ta druhá verze domova je vděčnější pro diskusi, pro vlastence

a básníky. Má ovšem i svoji „nebezpečnou“ stránku. Přílišný důraz na ta–

kovou podobu domova spojenou s jedinečností místa, zvyků, chování apod.

může vést k výrazné obraně před všemi „vetřelci“, před vším, co je zřetel–

ně odlišné, cizí. Výsledkem je potom malá ochota vyjít z hranic domova

a nechat tyto hranice otevřené...

Žijeme vskutku zvláštním způsobem. Často jsme psychicky kdesi v mi–

nulosti („měl jsem udělat, říci...“) anebo v budoucnu („musím udělat, říci,

až potom ..., tak, co bude asi nejlepší...?“). Obrazně řečeno, jsou to jakési

rozevřené „nůžky“. Čím více jsou rozevřené, oddálené, tím větší problémy

máme s naší identitou. Ale také s nalézáním domova; fenomén domova nej–

spíš s identitou úzce souvisí. 

Děti mají tyto  nůžky" rozevřené méně. K udržení pocitu identity (a po–

tažmo bezpečí) jim stačí poměrně méně ­ mít u sebe svoji hračku, panen–

ku, svůj hrníček na výletě atp. A na ten předmět stále dodatečně událostmi

(= hrou)  nalepují" určitý psychický stav a tak posilují ono „zakřivení“,

tedy prožitek domova, pohody, jistoty atd. Dospělí to tak mají méně. Stydí–

me se. Bereme s sebou různé maskoty, talismany, které plní podobnou funk–

ci kontaktu s něčím nás zabezpečujícím, chránícím, spojujícím s nějakou ji–

stotou. Jde tedy o bezpečí, jistotu, identitu, pohodu, potažmo o domov. 

Nakolik je domov vázán na lokalitu? Říkáme–li, že domov není místo,

ale prožitek, tak tento prožitek ovšem musel vzniknout díky nějaké událos–

ti (chování), které se však vždy zase děje v nějakém prostoru.

Můžeme si aktivně, vědomě tvořit domov, resp. atmosféru domova? Jed–

noznačně odpovídáme, že ano. Můžeme vytvářet, dotvářet, oživovat domov

vlastní aktivitou. Navyklé aktivity se většinou také váží k charakteristikám

prostředí a opakováním takových návyků, zvyků také opakovaně potvrzu–

jeme vztah k prostředí. Různé kulturní rituály (svátky, oslavy apod.) se

vztahují k hodnotám, jakoby navazují danou lokalitu na uznávaný hodnoto–

vý systém a pomáhají tak udržovat kontinuitu naší identity. Zdá se, že ta–

54